Znamená to, že musíme v konverzaci dospět k dohodě nebo ke kompromisu? 
Ne. Cílem konverzace není se dohodnout a padnout si kolem krku, cílem konverzace je vyslechnout názory toho druhého a něco nového se dozvědět. 

Znamená to, že odteďka už nemám bojovat za kauzu X, ale mám se takhle pořád jenom hezky bavit s lidma? 
Ne, tak to není! Prosazovat to, na čem ti záleží, zapojovat se do politiky lokální nebo globální je určitě potřeba a jen do toho! Konverzace “ven z bubliny” je paralelní aktivita k tomu všemu (ale může přinést i zajímavé vhledy). 

​Jak mám pozvat partnera k takové konverzaci? Není to divný? 
No, mně se zdá spíš divný, že se tak málo s lidmi "z druhé strany" bavíme. Co třeba takto po telefonu nebo mailu?

Ahoj Martino, jak se pořád máš? Už dlouho jsme se neviděli. Vím, že máme různé názory na X a že jsme se minule na to téma pohádali.
Moc ráda bych s tebou mluvila a snažila se pochopit tvoji perspektivu. Byla bych také ráda, kdybys mě vyslechla a snažil se pochopit tu moji. Prostě že bychom se nesnažili jeden druhého přesvědčit ani “vyhrát”. Myslíš, že by to šlo? Třeba příští týden někde na pivu/kafi/u mě doma? A taky bychom se mohli začít připravovat ten cyklistický závod na příští rok ...
(evt. Proč to přijde důležité mně? Doplň ...) (evt. Co z toho budeš mít ty? Doplň ...  )
Zdravím Eva 

Radši bych tohle řešil na Facebooku nebo po mailu než osobně. 
To bych opravdu nedoporučovala. Ještě by to šlo po Skypu nebo po telefonu, ale jinak fakt radši ne - elektronická komunikace není pro tyto "složité konverzace" vhodná, protože bez neverbálních signálů často vede ještě k většímu nedorozumění. 

Co když můj partner se mnou nechce konverzovat tímto způsobem? 
Pokud nepřijme tvoje pozvání, tak to se asi nedá nic dělat, zkus někoho jiného. Pokud přijme pozvání a pak nedodržuje způsob (například tě napadá nebo neposlouchá), můžeš mu ho zkusit připomenout a sám jít příkladem. A pokud to opravdu nejde, tak to prostě nejde. 

Sorry, přijde mi to jako blbost/Do konce ledna na to určitě nebudu mít čas/Nemám žádnou dobrou výmluvu, ale prostě se mi to do toho nechce. 
To je úplně v pohodě. Omluvy nejsou potřeba - jenom mi prosím dej vědět, abych mohla oslovit někoho jiného v rámci pilotu.

Fakt takovéto konverzace můžou zabránit polarizaci společnosti? 
Já jsem o tom přesvědčena, ale samozřejmě se můžu mýlit. Kvalitní výzkumy na toto téma ještě hledám (jestli někdo něco ví, sem s tím). Přijde mi dobré, že to je něco, co může dělat každý z nás a nemusíme čekat na politiky. Někdy si říkám, že kdybych jenom třeba 10% času, který věnuji rozhovorům o politice v mé “bublině” anebo čtení o politice na webu věnovala takovým konverzacím, určitě by to věci prospělo.

Jsem fakt asi úplně v bublině, protože nikoho s jiným názorem na Zemana/uprchlíky/homosexuály/Islám/Brexit/Trumpa nebo jakékoliv jiné téma neznám. Ale rád bych to zkusil. 
Napiš nebo zavolej mi a pokud se mi ozve někdo z “druhé strany” tvého tématu, tak vás můžu dát třeba dohromady …

Znamená to, že jsou bubliny špatně? Mně se v té mojí docela líbí …
Bubliny jsou samozřejmě normální. Je přirozené sdružovat se a trávit čas s lidmi, se kterými si rozumím. Být součástí skupiny má různé psychologické výhody - zejména cítím, že někam patřím a nejsem sám. Nevýhodou dlouhodobého pobytu v bublině ale může být rozvoj intelektuálních (zlo)zvyků jako je černobílé myšlení a zveličování negativních stereotypů o “druhé straně”. Proto jsou důležité i konverzace “z bubliny ven”. 

Můžu výzvu přeposlat kamarádům? 
Pokud máš kamaráda, kterého by to mohlo zajímat, tak nás prosím propoj a já mu to pošlu. Pojímám to zatím čistě jako osobní iniciativu, časem to možná rozšíříme a uděláme zcela veřejné, to se uvidí. (Původně jsem chtěla motivaci zvýšit tím, že pokud přepošleš výzvu 13 přátelům, budeš navždy šťastný a pokud přerušíš řetěz, proměníš se v bublinu, ale nakonec jsem si to rozmyslela.)

Pořád zápasím se svojí motivací vůbec do něčeho takového jít. Nejsem si jistá/ý, jak moc jsem otevřená jiným názorům. Ať se snažím, jak se snažím, jsem přesvědčená o tom, že lidi, kteří nesouhlasí s X, jsou sobečtí, hloupí a omezení. 
Tak to je mi líto - myslím, že se žije lépe, když si tohle člověk nemyslí, ale chápu to. Navíc nejsi sám. Vřele doporučuji knihu bývalého vyjednavače FBI o rukojmích Chrise Vosse Never Split the Difference. Negotiating as if Your Life Depended On It (zatím jenom anglicky). Voss tam hodně přesvědčivě argumentuje, že i v případě vyjednávání o rukojmích (kdy opravdu nemá žádné iluze o “druhé straně”) se vyplatí něco, čemu říká “taktická empatie”. Vychází z premisy, že lidé chtějí být pochopeni a přijati. Dobrý vyjednavač podle Vosse ukazuje empatii a upřímnou touhu lépe pochopit to, co jeho “partner” prožívá. A jestli nemáš čas číst knihu, tak tady aspoň krátký článek (taky anglicky).

Co jiného můžeš dělat? Jaké máš možnosti? Na toto téma taky můj blog po Brexitu. 

Jak to šlo ostatním? Jsou už nějaké první "výsledky" projektu? 
Ano, ano, na konci února 2017 jsem sepsala první předběžné závěry a jsou tady.

Vaše otázka? Pošlete mi ji - zkusím ji sem přidat, možná si takovou kladou i další lidi ...