konverzace o tom, jak vést lepší konverzaci
BLOGY A NOVINKY ČESKY
 Milí kamarádi, doufám, že pro vás rok 2018 začal dobře. V nepravidelném newsletteru "Z bubliny ven" jsou dnes tři věci - pozvánka na masopust, novoroční výzva a citát. 1. Pozvánka na Masopust do Suchdola v sobotu 10. února. Jedním z nejlepších způsobů, jak vyjít ze své bubliny, je potkat své sousedy. Měli jsme tento podzim u nás v ulici první sousedskou slavnost a byla to pecka - stoly na ulici, řízky, salát a téměř 100% účast. To byla akce uzavřená, naopak při masopustu se můžete s lidmi ze Suchdola (a Roztok a Únětic) veselit všichni. 2. Výzva! Před rokem jsem vám posílala výzvu ke konverzaci "z bubliny ven" a ještě díky všem, kteří se do ní pustili. Ani tento rok si výzvu neodpustím. Ráda bych vás tedy vyzvala k roku 2018 jako "roku bez pohrdání". Proč? Při diskusích, které vedeme v "naší bublině" často slyším (od sebe i od ostatních) pohrdání, zejména pro příznivce jiných stran. Jenže pohrdání je vskutku toxická emoce, například v manželství je to největší prediktor rozvodu. Narazila jsem na zajímavý článek o prodavačkách. Koho byste volili vy, kdybyste byli za kasou v okolí vysokých škol a měli pocit, že studenti s vámi "mluví přezíravě, mají vás za poskoky a dávají vám všemožně najevo, že jste 'póvl'?" Jak se přesvědčila Hillary Clintonová, nazývat voliče "basket of deplorables" vskutku není dobrý nápad. Není to žádná složitá úvaha - zdá se mi logické, že pokud pohrdám voličem extrémní strany (a dávám mu to najevo - v médiích, na Facebooku, osobně), tak jenom zvyšuji pravděpodobnost, že příště bude opět volit extrémní stranu. Dejte mi prosím vědět, jak vám to jde (nebo nejde) a co si o tom myslíte. V prezidentské kampani se silně ozývá téma spojování a rozdělování společnosti. "Rok bez pohrdání" by mohl být takovým drobným spojovacím příspěvkem každého z nás. 3. Citát z nové platformy Heterodox Academy od Benjamina Franklina: "Kyselá slova vám přátele nepřinesou. Na lžičku medu chytíte více much než na galon octa". Díky za čtení, krásný rok 2018, hodně medu a málo octa všem přeje Eva P.S. Dvě doporučené knihy k tématu "bublin" vydané v roce 2017. Esej Timothyho Snydera "Tyranie: 20 lekcí z 20. století" vyšla v češtině a trochu vás vyděsí. Provokativní analýza Davida Goodharta o rozdělené společnosti, o "somewheres" a "anywheres" je zatím jen v angličtině a donutí vás přemýšlet o druhých i o sobě. P.P.S.Na tento blog mi napsal výbornou reakci můj kamarád Vladimír Chrz. “Protože jsem stále ještě tak trochu „v bublině“, tak ti píšu svojí čerstvou reakci na citát touto cestou: Ty víš, že metafory jsou mým koníčkem. A při posuzování toho, jak metafory „sedí“ (fungují a působí), existuje dost jednoduchý princip. V metafoře se přenáší (projikují) představy, emoce, či určitá „logika“ z jedné oblasti do druhé. Aniž by o tom člověk musel přemýšlet a krok po kroku to rozebírat, tj. děje se to tak nějak „celostně“ a automaticky. A tady je ta zamýšlená (!!!) představová a emocionální „logika“ jasná: „sladké přitahuje více, než kyselé“. Kdyby tu působilo (přenášelo se) jen toto, byla by to metafora, které sedí, funguje, působí (tj. „neskřípe“ to v ní). Jenomže v téhle to právě trochu „skřípe“. Neboli: v té oblasti, ze které se přenáší (v teorii se jí říká „source domain“) je ještě kousek, který se nedá přehlédnout (či spíše „nepociťovat), tj. zlomyslně nám do té projekce vleze, a ten v té metafoře trochu „skřípe“. Tenhle kousek „představové a emocionální logiky“ bych nazval „chytání much na lep“. Protože moucha, kterou „chytám na lep“, není můj přítel. A „sednout někomu na lep“, to není nic moc pozitivního. Takže pane Benjamine F. za vaší „metaforickou kompetenci“ (jsou o ní mraky výzkumů) vám dávám s přihmouřenýma očima „dobrou“. Krásný den ti přeje přísný a přechytralý Vladimír Eva: takže si trochu sypu popel na hlavu (ty metafory!). Protože v pohledu na ty “nachytané mouchy” je trochu toho pohrdání, proti kterému tenhle rok brojím. Tím se tedy ukázalo, že “rok bez pohrdání” je opravdu výzva :-).
0 Comments
 Milí kamarádi,
doufám, že jste si užili krásné léto. V nepravidelném newsletteru "Z bubliny ven" jsou tentokrát tři věci - pozvánka na skvělou akci, užitečný nápad a citát k zamyšlení. 1. Pozvánka na Živou knihovnu do Anežského kláštera tuto neděli 10. září odpoledne (16 - 18). Živá knihovna je vtipný formát, při kterém si vypůjčíte "knihu" (člověka se zajímavým příběhem) a 20 minut si ji/ho "čtete". Už jsem na pár Živých knihovnách byla díky velkorysosti pražské pobočky Amnesty International a vždy jsem byla nadšená. Tentokrát budu knihovnu koordinovat a moc ráda vás tam uvidím. Navíc je v Anežce (ať už v zahradách nebo uvnitř - podle počasí) krásně, vznešeně a živo. Prosím přepošlete také kamarádům a známým, knihy se už těší, až si je někdo přečte. 2. Nápad! Blíží se volby a tak možná vedete diskuse s kamarády či rodinnými příslušníky. Pokud vás překvapuje, že tchýně stále nechápe vaše logické argumenty podložené čísly a fakty, možná vám pomůže toto tříminutové video(v angličtině). Autoři vysvětlují, proč vaše skvělá fakta dopadnou na neúrodnou půdu a doporučují nejdříve připomenout něco, co máte s tchýní společného. Ještě účinnější může být něco společně vytvořit, třeba postavit bar jako v této reklamě (na dialog a na pivo). 3. Citát z twitteru Urban Confessional od Desmonda Tutu. "Pokud chceš mír, nemluv s přáteli. Mluv s nepřáteli". Díky za čtení, krásný začátek školního roku a pěkné dialogy "z bubliny ven" přeji všem Eva P.S. Samozřejmě uvítám vaše nápady, odkazy a příběhy na toto téma. Obávám se, že je stále velmi aktuální. Po troše zimního spánku přichází jarní energie!
Pokud máte 12 minut, koukněte se na TED video "Jak spolu lépe mluvit o politice" (i s českými titulky, poprvé jsem dělala titulky pro TED, interesting!). Pokud se vám stejně jako Robbovi Willerovi zdá, že žijeme v zombie hororu, tak kdo jsou ti zombie? A jestli to náhodou nejsme my?  Na konci prosince 2016 a na začátku ledna 2017 jsem rozeslala svým kamarádům PFka s pozvánkou “z bubliny ven” (ano, vím, bylo to trochu drzé, novoroční přání s úkolem :-)). Spousta věcí se od té doby udála: začal rok 2017, Donald Trump se stal prezidentem, Roger Federer vyhrál Australian Open, kuna, která zastavila urychlovač částic v CERNu, byla dána do muzea, sousedovi se narodil malý oslík a tak dále. Zdá se mi bohužel, že téma "bublin" je ještě aktuálnější dnes než v roce 2016. Také se stalo to, že více než 40 lidí, ze Seattlu, přes Calgary a Normandii a Londýn, Berlín, Prahu a okolí a celou cestu až do Sydney reagovalo na mé “bublinové” pozvání. Také jsem dostala spoustu povzbuzujících přání - díky moc za to (udělala jsem si z nich povzbudivý “slovní mrak” - tedy v angličtině, ale aspoň tak). Mnozí z vás jsou zvědaví na “závěry” z tohoto experimentu. Cílem tohoto blogu je sdílet s vámi, jak to šlo a požádat vás o nápady a rady na téma, jak by to mohlo jít dál. Je to zpráva pro akcionáře, tedy vás, kteří jste investovali energii a čas. (A co se týče materiální stránky, tak jak bylo slíbeno, láhve vína dostane Pavel, Melodie a Shana, a bublifuk každý z vás, kterého potkám). Tak jdeme na to: pár “prvních závěrů” výzvy “z bubliny ven” 1. Když se konverzace podaří, je to poučné a zajímavé. Jean v Seattlu mluvila s příznivkyní Donalda Trumpa, moje pražská kamarádka Marie hovořila se svým strýcem o Romech a já si teď pravidelně čtu to, co mi můj pražský kamarád posílá na téma muslimové a Evropa. Ty konverzace jsou poučné, zajímavé a plné překvapení. Více si můžete přečíst v blogu 1. 2. Je to fakt těžké Vzpomínáte si ještě na výzvu s kbelíkem ledové vody, který si lidi lili na hlavu a přitom sbírali peníze pro ALS?To bylo těžké, ale zabralo to 30 vteřin. Ukazuje se, že výzva “z bubliny ven” může být ještě náročnější než kbelík studené vody. Proč je to tak složité? Zaprvé je pro mnohé z nás složité vůbec najít někoho z jiné “bubliny” “Neznám nikoho v rodině ani mezi kamarády, kdo má jiné názory než já. To jsou teda bubliny” napsala moje německá kamarádka Maja. Zadruhé prostě nechceme s “druhou stranou” mluvit. Jedna z mých českých kamarádek mi napsala tiskacími písmeny: “Já s nimi prostě NECHCI MLUVIT.” Mnozí z vás se podělili o pocit, že vaše pocity a názory na “druhou stranu” jsou opravdu hluboké a těžko je budete měnit. Zatřetí se ukazuje, že tyto konverzace jsou velmi emocionálně náročné. Moje londýnská kamarádka Malgosia hovoří o “frustraci a zoufalství”, které tyto konverzace vyvolávají, protože se dotýkají hlubokých otázek naší identity, našich hodnot a přesvědčení. Více příběhů si můžete přečíst v blogu 2. 3. Nejlepší motivací je … láska Asi nejdojemnější příběh vyprávěl můj kamarád Pavel. Před pěti lety potkal Věru, úžasnou bytost ve všech směrech. Až na to, že názory Věry a její rodiny na romskou menšinu se lišily od Pavlových. “Když jsme se seznámili a já jsem začal do Přerova dojíždět, zjistil jsem, že jakákoliv diskuse na toto téma z jejich strany připomíná holocaust. A to i u lidí vzdělaných, lidí, kterých si vážím a mám je rád.” Takže si Pavel i říkal, jestli nebude lepší vztah ukončit. A co bylo dál? Pavel píše: “Pro mě toto je především o osobní práci (sám na sobě). Byla to cesta plná pokusů a omylů, ale stála za to!” shrnuje Pavel. Celý Pavlův příběh si můžete přečíst v blogu 3. Takže co dál? Mám pár nápadů, co by šlo s “bublinami” dělat dál a současně bych ráda slyšela nápady vaše. A prosím dále sdílejte vaše zkušenosti. Moje náměty jsou jednak pokračování v konverzacích (pokud je to možné), ale také o práci na sobě (kultivaci respektu k druhým a intelektuální pokory), možná transformace projektu v “přesvědčování” anebo v něco víc kolektivního než jenom jeden na jednoho, a proč ne něco digitálního nebo online? Anebo to ztvárnit v básni? Více o tom všem v blogu 4. Na osobnější notu - samozřejmě mi bubliny zabírají čas a energii. Jsou dny, kdy si myslím, že to je celé nesmyslné a měla bych radši věnovat čas něčemu jinému. A pak dostanu nějaký hezký email nebo telefonát od jednoho z vás anebo si něco čtu o organizacích podobnými cíli a zase se namotivuju. Tak uvidíme, kam to všechno povede. Srdečně zdraví Eva  Začali jsme spolu mluvit (a malinko mně to změnilo)
Začnu příběhem - se Shanou ze Seattlu jsme se potkaly minulý rok na pěveckém workshopu u Prahy a zůstaly jsme v kontaktu. Na “bublinovou” výzvu Shana odepsala: ”To je krásné. S tvým dovolením se chci zúčastnit a sdílet.” o několik dní později mi poslala příběh své kamarádky, hudebnice a skladatelky Jean. 21. ledna 2017, den po inauguraci Donalda Trumpa, se Jean zúčastnila protestního pochodu žen. A ten samý večer hrála na koncertě a na hlavě si nechala růžovou čepici (něco růžového měli na sobě všichni účastníci pochodu). Po koncertě za ní přišla zhruba 60tiletá žena a ptala se:"Slyšela jsem, že dneska tisíce lidí pochodovalo a jsem zvědavá. Proč se bojíte Trumpa ve funkci prezidenta?" Jean začala vysvětlovat některé z jejích obav o Trumpově charakteru a jeho postojích. Dáma opakovala, že se to jen snaží pochopit, že je opravdu zvědavá ... a podělila se i o to, že i ona měla strach, když byl zvolen Obama. Obě ženy se shodly, že Trumpův zvyk používat neustále Twitter není moc dobrý. Jean poděkovala paní za otázky a za naslouchání a tak nějak se stalo, že se na konci konverzace držely za ruce. Jean píše o jejím "prvním přímém setkání s podporovatelkou Trumpa": “Cítila jsem se silnější a měla jsem pocit, že začala konverzace”. Co fungovalo v tomto příběhu je opravdový zájem a otevřenost na straně Trumpovy voličky - neustále opakovala “jenom se to snažím pochopit”. Konverzace “z bubliny ven” mohou být velmi emocionálně napjaté, zvláště takto brzo po volbách, takže otevřenost na obou stranách je klíčová. Na konci příběhu nejsou žádné ohňostroje, není padání si do náručí, na moc věcech se dámy neshodly (jenom na těch tweetech). Ale "rozhovor začal" a tím, že se držely za ruce, si uvědomily jedna druhou jako lidské bytosti a nikoliv jako “nepřítele”. A to je možná až dost. Ve stejném duchu otevřel můj indický kamarád Subir diskusi se svým kolegou, který je Američan, běloch, republikán, proti imigraci, proti Obamacare, pro držení zbraní atd. Subir píše:”Kolega zpočátku váhal sdílet své názory otevřeně, ale brzy si uvědomil, že ho nechci soudit, ale chci poslouchat jeho a jeho myšlenky - a pak se otevřel. Došlo mi, jak Trump vyhrál - mnoho lidí věřilo v Trumpovy myšlenky a názory, ale otevřeně je nesdíleli. Proto se volební předpovědi tak mýlily." Moje americká kamarádka Melodie provedla diskusi “z bubliny ven” a podělila se o své zkušenosti podle otázek v malé anketě na webu. Na otázku: “Myslíš, že se to bude lidstvu líbit? Změní to svět”? , "říká krásně: “Možná malinko, opravdu malinko. Možná proto, že to změnilo mě.” Nová fakta a žebřík Moje kamarádka Marie naťukla další užitek, který může plynout z rozhovoru “z bubliny ven”. Marie hovořila se svým strýcem o něčem, na čem se neshodnou - a to je postoj k Romům. Namísto obvyklého postoje “Já mám pravdu, ty nemáš pravdu”, si tentokrát Marie dala za cíl pochopit, odkud se berou strýcovy postoje ("rasistické" z jejího pohledu). Zjistila, že když byl na střední škole v malém českém městě, často se setkával s romskou menšinou a měl s některými Romy špatné zkušenosti. Sama musela připustit, že její postoje jsou založeny na principech a zprávách z druhé ruky. To samozřejmě neznamená, že její názory jsou špatné. Ale nové informace, které zjistila při konverzaci se strejdou, ji umožnily víc ho pochopit a dále s ním diskusi vést. Pokud bychom použili terminologii psychologa Chrise Argyrise, dalo by se říct, že Marie začala prozkoumávat strýcův "žebřík domněnek". Žebřík popisuje způsob, kterým si všichni vybíráme data, interpretujeme je a vytváříme si domněnky a přesvědčení. Jakmile jsme o něčem přesvědčeni, vybíráme si další data, která odpovídají našemu přesvědčení (tomu se říká konfirmační zkreslení). To by mohlo vysvětlovat, proč někdy máme pocit, že žijeme na úplně jiné planetě než naši strejdové …Mám v plánu psát blog o tom, jak důležité je porozumění našim vlastním žebříkům, tak sledujte tyto stránky :-). Jako výsledek mého novoročního mailu mi začal jeden můj český kamarád posílat odkazy na články a blogy, které čte. Protože jsme se ocitli v různých bublinách, co se postojů k islámu a uprchlíkům týče, občas mě nějaký článek “nadzvedne”. Ale celkově to je mnohem zajímavější a lepší způsob, jak trávit čas než si pořád dokola číst články z “mé bubliny”. Takže takový mini-závěr této části - konverzace “z bubliny ven” nám umožňují zůstat v kontaktu, zůstat propojeni s našimi strejdy anebo s cizími lidmi, kteří za námi přijdou po koncertě. A umožňují nám dozvědět se nové věci. A teď už musím běžet - budeme pokračovat v diskusi s mým strejdou o EU. On ji chce zrušit a já si myslím, že by ještě mohla dostat šanci. A strejda taky :-).  Vzpomínáte si ještě na výzvu s kbelíkem ledové vody, který si lidi lili na hlavu a přitom sbírali peníze pro ALS? To bylo těžké, ale zabralo to tak asi 30 vteřin. Ukazuje se, že výzva “z bubliny ven” může být ještě náročnější než kbelík studené vody na hlavě.
Proč je to tak těžké? Tahle část se i těžko shrnuje - zdá se mi, že se dají najít tři hlavní důvody. První důvod - neznám nikoho mimo svoji bublinu (protože žijeme v kmenech) Moje kamarádka Kate z Londýna píše: “Čím dál tím víc si uvědomuji, že žiji v bublině - jen když jsem přemýšlela o tvé pozvánce, tak jsem si říkala, jak často mluvím s lidmi, kteří se mnou souhlasí!" Německá kamarádka Maja píše: “Neznám nikoho ani v rodině ani mezi kamarády, kdo má jiné názory než já. To jsou teda bubliny!” Moje česká kamarádka Katka: “Přijala jsem tvou výzvu a zjistila jsem, ze nejdřív musím ze svojí bubliny vystoupit, abych vůbec potkala někoho s jinými názory”. Sociální psycholog Jonathan Haidt ve své knize “The Righteous Mind” (vřele doporučuji, nebo se aspoň podívejte na jeho video na TED) přesvědčivě argumentuje, proč jsou bubliny přirozené - protože jsme vpodstatě kmenové bytosti.“Bylo by hezké věřit, že my lidé jsme uzpůsobeni k tomu bezpodmínečně milovat všechny ostatní lidi. Hezké, ale z evolučního hlediska spíše nepravděpodobné. (…) Náš vývoj směřoval k životu ve skupinách. Naše mysl se vyvinula nejenom k tomu, aby nám pomohla vyhrát soutěž v rámci naší skupiny, ale také k tomu, aby nám pomohla propojit se s těmi v naší skupině, kteří nám pomohou vyhrát soutěž oproti ostatním skupinám”. Být součástí kmene, ideologické “bubliny má různé psychologické výhody - zejména cítím, že někam patřím a nejsem sám. Nevýhodou dlouhodobého pobytu v bublině ale může být rozvoj intelektuálních (zlo)zvyků jako je černobílé myšlení a zveličování negativních stereotypů o “druhé straně”. Druhý důvod - já prostě chci utéct do kuchyně Mluvit o Trumpovi, Brexitu nebo Romech může být velmi emocionální, protože je to spojené s našimi hodnotami a s naší identitou. Konverzace o tématu, na kterém mi záleží s někým, na kom mi záleží je z definice “složitá konverzace”. , při které se zapne naše amygdala a my chceme buď bojovat anebo utéct. Johanna ze Sydney mi napsala: “Vůbec nevedu tento typ konverzací. Myslím, že se jim vyhýbám dost podvědomě a velmi rychle, prostě proto, abych se vyhnula konfliktu. Díky, žes mi to připomněla a že se tomu věnuješ tak důkladně a s vášní! Zkusím aspoň jednu konverzaci a podělím se o ni na webu”. Miriam z Kanady: “Četla jsem tvůj bublinový projekt a moc se mi líbí. Mám blízkou kamarádku, která je věřící křesťanka a velice silně je proti potratům. Ale také si je vědoma, je je třeba pokračovat v diskusi. To by bylo skvělé s ní začít, ale když na to jenom pomyslím, úplně mi z toho buší srdce!!!”. Moje pražská kamarádka Zuzana byla překvapená, jak těžké je pro ni komunikovat s někým, kdo má jiný názor. “Něco málo jsem zkusila a spíš mě to vyděsilo - mám silnou chuť utéct a nechci nic slyšet :-). Julie vyprávěla, jak když se její bratr hádal na vánoce s jejím otcem o uprchlících, utekla do kuchyně. “Tak jsem si teď představila, jak se sejdu s někým z nich, abychom se o tom dál bavili .. ty jo asi ne..“ Susan z Kanady poslala dobrý příklad dvojitého nároku - hovořit o složitém tématu a přitom si zachovat přátelství. “Byla jsem na večeři u své dobré kamarádky a ona pořád shazovala svého manžela, protože on je vůči Trumpovi otevřený. Většina z nás (včetně mě, ale jenom vnitřně) “hodnotí” jeho názory. Určitě to je postaveno jako “my” a “oni”. Říkala jsem si - jak bych mohla otevřít toto téma se svou kamarádkou, aniž bych ohrozila naše přátelství?” A kamarád z Prahy píše tiskacími písmeny: “Hodně přemýšlím nad tím samým a přistihuji se, že s lidmi z druhé bubliny se prostě NECHCI na ničem domlouvat, za což se pak kritizuju.” Třetí důvod - naše pocity jsou opravdu silné Několik mých amerických kamarádů se podělilo o své velmi silné emoce po volbě Donalda Trumpa. Připadalo jim složité vůbec si představit vést rozhovor s podporovatelem Trumpa, který by se “škodolibě naparoval”. Přiznávají, že vidí svoji stranu jako tu “dobrou” a tu druhou jako “špatnou” a ten pocit je opravdu silný a hluboce zakořeněný. Erich z Prahy: “Když se dnes podíváš na Trumpovu politiku a rétoriku a na YouTube si pustíš videa jeho podporovatelů (ne žádné tendenční reportáže, ale upřímné zpovědi lidí, kteří ho volili a které jsou podle mého názoru důvěryhodné) tak tam nenajdeš žádnou půlku světa, která by chtěla vést dialog. Vzkaz, který tam nacházím je: vy jste nás dosud ignorovali, nám to strašně ublížilo (!), my jsme teď zvítězili, my to uděláme, tak jak chceme my a vy s tím nemůžete nic udělat. Takže já vidím příchod izolacionismu, protekcionismu, netolerance, bigotnosti.” S moji londýnskou kamarádkou Malgosiou jsme dlouze diskutovaly otázku, jak emočně nabité tyto diskuse jsou. “Dám ti příklad. Hovořím s někým, kdo volil pro Brexit, a ta osoba vysvětluje, proč volila tak, jak volila a není tam žádný argument nebo důvod, který dává smysl a je velmi jasné, že tato osoba nevolila pro Brexit, ale proti Cameronovi. A já pak zakouším frustraci, zoufalství a silnou depresi. To má vliv na moje tělo a na moji mysl, pak přijdu domů a nemůžu spát”. V roli terapeuta poslouchá Malgosia lidi, kteří se s ní dělí o své starosti. “Před chvílí jsem měla další dva lidi velmi rozrušené kvůli Brexitu. Neříkala bych tomu frustrace. Říkala bych tomu zoufalství a vztek. Myslím, že bys neměla podceňovat hloubku emocí, kterých se toto téma dotýká. Je to o přežití, o práci, o bezpečí, právech, nespravedlnosti, vykořeněnosti. Lidé jsou z toho v depresi a v slzách a jsou dezorientovaní (alespoň ti, se kterými mluvím). Takže navrhovat jen tak, aby mluvili s druhou stranou se mi zdá trochu přitažené za vlasy. Není to intelektuální cvičení. Je to velmi emočně nabité téma, na které musí být lidé připraveni.” Melodie bydlí v Normandii a opravdu zkusila “složitou konverzaci” a otevřeně se podělila o to, jak bolestivé to bylo. “Navrhla jsem obtížné téma. Nějak jsem zvládla tu složitou odpověď. Podařilo se mi zvládnout i to, co mi připadalo jako urážky. Vytrvala jsem ve sdílení mých názorů, a přitom jsem naslouchala svému partnerovi. Proč jsem to dělala? Měla jsem na výběr mezi konverzací “z bubliny ven” a pokračováním status quo, které bylo ještě méně žádoucí. Bylo to těžké. Bylo to bolestivé. Vrhlo to trochu světla na slepá místa. Příště se budu snažit (protože ta konverzace bude pokračovat) přemýšlet o tom, jak můžu ukázat více uznání pro svého partnera”. (Díky, Melodie, a máš u mě tu slíbenou lahev vína, hned jak se uvidíme).  Asi nejhezčí příběh na toto téma poslal Pavel. Pavel pracuje v IT a vyrostl v Rokycanech. Před pěti lety potkal Věru, úžasnou bytost ve všech směrech. Až na to, že názory Věry a její rodiny na romskou menšinu se lišily od Pavlových. “Když jsme se seznámili a já jsem začal do Přerova dojíždět, zjistil jsem, že jakákoliv diskuse na toto téma z jejich strany připomíná holocaust. A to i u lidí vzdělaných, lidí, kterých si vážím a mám je rád.” Takže si Pavel i říkal, jestli nebude lepší vztah ukončit. Protože byl velmi motivovaný (láska! láska! láska!), nenechal se odradit. Dnes jsou s Věrou (která se mezitím stala jeho ženou) jsou schopni všímat si svých vlastních bublin a respektovat je. Jak na to šel? Pavel mi napsal: “Pro mě toto je především o osobní práci (sám na sobě). Když si uvědomím svůj osobní příběh, ty nevědomé proudy, které mě dnes nutí jednat, mluvit, myslet určitý způsobem, pak si všichni uvědomíme, že to samé se děje u partnerů, rodin, kamarádů, šéfů, rodin, národů, válečníků ISIS, Asadů, Putinů, Trumpů.... Koneckonců dnes si myslím, že spolu ani nemusíme souhlasit, ale je důležité si uvědomovat, proč je můj/tvůj názor jaký je a navzájem hledat věci, které nás spojují a ne ty, které nás rozdělují (ty můžeme plně respektovat - protože já prostě nestojím v "tvých botách" a nevím, kde tě tlačí…). Těch "diskusí" jsem za 5 let, co jsme s Věrou spolu a jezdím do Přerova, zažil nespočet. Byly doby, kdy to bylo totálně výbušné téma, kterému bylo lepší se vyhnout. Jedním z problémů bylo moje “reaktivní myšlení” - jakmile se někdo vytasil se svým "přerovským" názorem, okamžitě jsem měl potřebu uvést jeho "špatný" názor na pravou míru. Takže to nutně muselo přerůst ve větší problém, hádku atd. Přitom stačí si reakci uvědomit, nereagovat hned a zbrkle, poslouchat, poslouchat a poslouchat. Druhým problémem byl nedostatek uvědomování, bdělosti - tj. neuvědomování si mé a jejich bubliny/batohu/životního příběhu. Jak jsem to pozoroval a poslouchal je, uvědomil jsem si, že jejich současný názor je tvořen dlouhodobě, jejich historií, zkušeností vlastní i folklorní tj. slyšenou. V současné době je situace zcela jiná. Moje žena vidí svoji bublinu (žije v Plzni, do Přerova jenom dojíždí a ten odlišný názor (moji bublinu), který konzistentně prezentuji. Já jsem si uvědomil jak svoji bublinu, tak bublinu její. Naučil jsem se její životní příběh respektovat a hledat cesty, jak i v této oblasti naše bubliny nechat splasknout. Tam, kde není střed bubliny (příběh), není ani její obal.”  Možná ještě víc než v prosinci jsem přesvědčená o tom, že stojí za to pokračovat v dialogu s “druhou stranou”. Stojí to za to kvůli nám samým, kvůli “nim” (ať už tím myslíme kohokoliv), kvůli společnosti. Také jsem si čím dál tím víc jistá, že většina lidí na “druhé straně” není hloupá ani zlá, že většinou jsme si velmi podobní a chceme od života podobné věci. Konverzace “z bubliny ven”, i když velmi užitečné, se také ukázaly z různých důvodů jako velmi náročné.
Takže co dál? 1) Pokud můžete, prosím pokračujte v konverzacích “z bubliny ven” (a budu ráda, když se i nadále budete o svoje zkušenosti se mnou dělit). A na základě vašich připomínek bych k té pozvánce přidala pár poznámek: Pokud jste zrovna úplně zoufalí a frustrovaní nedávnými výsledky voleb nebo změnami v politice, možná to není ten správný čas vést dialog “z bubliny ven”. Domnívám se, že jak boj tak dialog jsou důležité a možná dokonce i ve stejnou dobu - že je možné protestovat proti konkrétnímu politikovi během dne a ten samý večer vést dialog s jeho voličem (jako to udělala Jean v Seattlu). Ale samozřejmě záleží na tom, kdo jsme, jak se cítíme a jak silné jsou naše emoce týkající se konkrétních témat. A možná je někdy tento “dvojí přístup” pro někoho z nás nevhodný. Jeden z mých amerických kamarádů to pojmenoval tak, že pro něj je teď čas “bojovat, protestovat, bojkotovat a organizovat se”, čas rozvratu spíše než dialogu. 2) Každý sám - pracujme na své intelektuální pokoře a respektu k ostatním. Pokud vést konverzaci s “druhou stranou” je pro některé z nás v tuto chvíli těžké, pozvala bych vás “jenom” k práci na sobě. Jak popisuje Pavel ve svém příběhu, všechno stejně začíná prací na sobě, na svém osobním příběhu. V nedávné diskusi se Zuzkou jsme se dotkly dalšího klíčového bodu - jak nutné je pracovat na svém vlastním psychickém stavu, štěstí, vděčnosti za to, co máme. A teprve od toho se můžeme odrazit k druhým. Také jsem nedávno narazila na koncept “intelektuální pokory” a vidím ho pro sebe jako určitou cíl - ať už si sama přemýšlím ve vaně nebo v autě mých anebo při konverzaci. Jeden ze způsobů, jak dospět k intelektuální pokoře, je být si vědoma toho, že i já jsem (stejně jako my všichni) v zajetí “iluze vysvětlující hloubky” - tedy iluze, že můj názor je založen na hlubokém porozumění tématu (většinou není). A na straně emocí se opravdu úporně snažím být opatrná, abych nepohrdala “druhou stranou”. Toto dánské emocionální video je dobrým připomenutím toho, že nás mnoho věcí spojuje. Minulý víkend jsem se také zúčastnila semináře procesové práce a hodně tam pro mě rezonovala myšlenka, že naši “nepřátelé” mají vlastnosti, které by pro nás samotné mohly být velmi užitečné (díky Slávkovi za skvělou facilitaci procesu). Co se týče přemýšlení o druhých, klíčové slovo se zdá být respekt k “druhé straně”, když o nich budete přemýšlet nebo mluvit. Respekt můžeme definovat jako “úctu pro pocity, přání nebo práva ostatních”. Nedávno jsem přeložila do češtiny titulky přednášky Robba Willera na TEDu (mimochodem můj první pokus o překlad titulků - zábavné, ale hodně práce :-)), kde hovoří o respektu k druhým. Tak možná o tom všem časem něco napíšu… 3) Co kdybych vám místo dialogu spíše pomohla ostatní přesvědčit? Od začátku bylo jasné, že hlavní překážkou konverzací “z bubliny ven” je motivace - konverzace je těžké provést, a “odměny” jsou sice důležité, ale nepříliš spektakulární (pomalé zlepšení vztahu, drobná změna postoje, nové informace atd.). Možná kdybych zarámovala celý projekt jako “pomůžu vám přesvědčit druhou stranu”, stal by se přitažlivější? Klikli byste raději na článek “3 způsoby, jak přesvědčit lidi o vašem politickém názoru” anebo “3 způsoby, jak vést dialog o politice?” Dejte mi vědět! Mnoho principů je totiž společných v obou přístupech - především naslouchat, naslouchat, naslouchat, pochopit potřeby druhých, pracovat s emocemi (nikoliv jenom s fakty) a upravit obsah sdělení podle toho, s kým mluvím a jaké jsou jejich morální hodnoty. Mimochodem, jsou to velmi podobné principy jako když se manažeři školí na téma “jak udělat přesvědčivou prezentaci” anebo “jak přesvědčit únosce rukojmích”. 4) Sejdeme se na to? Možná nějaké kolektivní setkání (spíše než konverzace jeden na jednoho) by byla více motivující a zábavnější? Můj kamarád Lubor k tomu ponouká: “Mnohem víc by mě bavilo, kdybys mi sehnala někoho, koho neznám. Pak by byla šance, že uslyším argumenty, které ještě neznám a které mě donutí se zamyslet. Taky si myslím, že by se celý proces zjednodušil a zrychlil, kdyby se předem definovala témata. Např.: • Je pro ČR lepší zůstat nebo vystoupit z EU? • Kdo je pro nás lepší spojenec USA nebo Rusko? • Bylo husitství hrdá kapitola nebo tragedie našich dějin? Každý účastník by si vybral témata, která ho zajímají, vyhlásil svou pozici a čekal, až ho vyzve člověk, který zastává opačný názor.” Jasně, proč se nesejít? Možná bychom mohli začít něco podobného jako jsou Living room conversations nebo Dinner at the square nebo Asteroid’s club? Nebo něco jako Human Libraries v ČR Živé knihovny? Nebo něco úplně nového? Těším se na vaše nápady! Anebo, jak navrhoval Jirka a další, je čas sednout do auta nebo do vlaku a rozjet se mluvit s “ostatními” v nějaké jiné části země (tak jako to dělali studenti během sametové revoluce). A nejenom na ně mluvit, ale hlavně jim naslouchat … 5) A co takhle digitálně nebo online? Zdá se, že nové technologie k bublinám přispívají. Ale mohly by s bublinami také pomoci? Pár chytrých lidí už něco takového studuje. A co třeba digitální vyprávění příběhů? Jako globální projekt o Sherlocku Holmesovi a Internetu věcí, na kterém jsem spolupracovala minulý rok? Nebo aplikace, která by vás spárovala s někým z jiné bubliny? Moje osobní zkušenost s Talkabout, online platformou pro video diskuse v malých skupinách, nebyla úplně přesvědčivá (sešli jsme se v daný čas jenom dva a mysleli jsme si skoro to samé). Ale platforma sama o sobě fungovala. Anebo nějaká tréninková aplikace pro konverzace “z bubliny ven”, nějaká vtipná, jako třeba moje internetová koučka Karen? 6) Anebo trocha poezie? A/nebo je možná lepší pohybovat se v jiné úrovni, na jiném “levelu”, jiném aspektu našich existencí … Brainpickings cituje amerického básníka a spisovatele Jamese Baldwina o Shakespearovi: “Shakespeare našel poezii tam, kde je: v životech lidí. Mohl k tomu dospět pouze skrze lásku - nejenom rozuměl, ale opravdu věděl, že cokoliv se děje někomu jinému, děje se i jemu. Lidé říkají, že jeho doba byla jednodušší než ta naše, ale pochybuji o tom - žádná doba není jednoduchá, když v ní žijeme.” Některé hry Václava Hlava ukazují realitu života za komunismu způsobem, kterým to sebelepší eseje nedovedou. Tak možná nejsme Shakespeare nebo Havel, ale co třeba napsat krátkou povídku? Nebo haiku pro zachycení naší složité doby? 7) Ještě něco? Těším se na vaše nápady! Můj blog po zvolení Donalda Trumpa (kdy se mi o něm zdálo) - zatím pouze anglicky zde.
Blog napsaný po Brexitu je zatím pouze v angličtině zde.
|
RSS Feed