TŘI DŮVODY, PROČ JSOU KONVERZACE “Z BUBLINY VEN” TAK TĚŽKÉ (BloG 2)

Vzpomínáte si ještě na výzvu s kbelíkem ledové vody, který si lidi lili na hlavu a přitom sbírali peníze pro ALS? To bylo těžké, ale zabralo to tak asi 30 vteřin. Ukazuje se, že výzva “z bubliny ven” může být ještě náročnější než kbelík studené vody na hlavě. ​

Proč je to tak těžké? Tahle část se i těžko shrnuje - zdá se mi, že se dají najít tři hlavní důvody.

První důvod - neznám nikoho mimo svoji bublinu (protože žijeme v kmenech)

Moje kamarádka Kate z Londýna píše: “Čím dál tím víc si uvědomuji, že žiji v bublině - jen když jsem přemýšlela o tvé pozvánce, tak jsem si říkala, jak často mluvím s lidmi, kteří se mnou souhlasí!" Německá kamarádka Maja píše: “Neznám nikoho ani v rodině ani mezi kamarády, kdo má jiné názory než já. To jsou teda bubliny!” Moje česká kamarádka Katka: “Přijala jsem tvou výzvu a zjistila jsem, ze nejdřív musím ze svojí bubliny vystoupit, abych vůbec potkala někoho s jinými názory”.  

Sociální psycholog Jonathan Haidt ve své knize “The Righteous Mind” (vřele doporučuji, nebo se aspoň podívejte na jeho video na TED) přesvědčivě argumentuje, proč jsou bubliny přirozené - protože jsme vpodstatě kmenové bytosti.“Bylo by hezké věřit, že my lidé jsme uzpůsobeni k tomu bezpodmínečně milovat všechny ostatní lidi. Hezké, ale z evolučního hlediska spíše nepravděpodobné. (…) Náš vývoj směřoval k životu ve skupinách. Naše mysl se vyvinula nejenom k tomu, aby nám pomohla vyhrát soutěž v rámci naší skupiny, ale také k tomu, aby nám pomohla propojit se s těmi v naší skupině, kteří nám pomohou vyhrát soutěž oproti ostatním skupinám”.

Být součástí kmene, ideologické “bubliny má různé psychologické výhody - zejména cítím, že někam patřím a nejsem sám. Nevýhodou dlouhodobého pobytu v bublině ale může být rozvoj intelektuálních (zlo)zvyků jako je černobílé myšlení a zveličování negativních stereotypů o “druhé straně”.

Druhý důvod - já prostě chci utéct do kuchyně

Mluvit o Trumpovi, Brexitu nebo Romech může být velmi emocionální, protože je to spojené s našimi hodnotami a s naší identitou. Konverzace o tématu, na kterém mi záleží s někým, na kom mi záleží je z definice “složitá konverzace”. , při které se zapne naše amygdala a my chceme buď bojovat anebo utéct. 

Johanna ze Sydney mi napsala: “Vůbec nevedu tento typ konverzací. Myslím, že se jim vyhýbám dost podvědomě a velmi rychle, prostě proto, abych se vyhnula konfliktu. Díky, žes mi to připomněla a že se tomu věnuješ tak důkladně a s vášní! Zkusím aspoň jednu konverzaci a podělím se o ni na webu”.

Miriam z Kanady: “Četla jsem tvůj bublinový projekt a moc se mi líbí. Mám blízkou kamarádku, která je věřící křesťanka a velice silně je proti potratům. Ale také si je vědoma, je je třeba pokračovat v diskusi. To by bylo skvělé s ní začít, ale když na to jenom pomyslím, úplně mi z toho buší srdce!!!”. 

Moje pražská kamarádka Zuzana byla překvapená, jak těžké je pro ni komunikovat s někým, kdo má jiný názor. “Něco málo jsem zkusila a spíš mě to vyděsilo - mám silnou chuť utéct a nechci nic slyšet :-). Julie vyprávěla, jak když se její bratr hádal na vánoce s jejím otcem o uprchlících, utekla do kuchyně. “Tak jsem si teď představila, jak se sejdu s někým z nich, abychom se o tom dál bavili .. ty jo asi ne..“
Susan z Kanady poslala dobrý příklad dvojitého nároku - hovořit o složitém tématu a přitom si zachovat přátelství. “Byla jsem na večeři u své dobré kamarádky a ona pořád shazovala svého manžela, protože on je vůči Trumpovi otevřený. Většina z nás (včetně mě, ale jenom vnitřně) “hodnotí” jeho názory. Určitě to je postaveno jako “my” a “oni”. Říkala jsem si - jak bych mohla otevřít toto téma se svou kamarádkou, aniž bych ohrozila naše přátelství?”
A kamarád z Prahy píše tiskacími písmeny: “Hodně přemýšlím nad tím samým a přistihuji se, že s lidmi z druhé bubliny se prostě NECHCI na ničem domlouvat, za což se pak kritizuju.”

Třetí důvod - naše pocity jsou opravdu silné 
Několik mých amerických kamarádů se podělilo o své velmi silné emoce po volbě Donalda Trumpa. Připadalo jim složité vůbec si představit vést rozhovor s podporovatelem Trumpa, který by se “škodolibě naparoval”. Přiznávají, že vidí svoji stranu jako tu “dobrou” a tu druhou jako “špatnou” a ten pocit je opravdu silný a hluboce zakořeněný. 

Erich z Prahy: “Když se dnes podíváš na Trumpovu politiku a rétoriku a na YouTube si pustíš videa jeho podporovatelů (ne žádné tendenční reportáže, ale upřímné zpovědi lidí, kteří ho volili a které jsou podle mého názoru důvěryhodné) tak tam nenajdeš žádnou půlku světa, která by chtěla vést dialog. Vzkaz, který tam nacházím je: vy jste nás dosud ignorovali, nám to strašně ublížilo (!), my jsme teď zvítězili, my to uděláme, tak jak chceme my a vy s tím nemůžete nic udělat. Takže já vidím příchod izolacionismu, protekcionismu, netolerance, bigotnosti.”

S moji londýnskou kamarádkou Malgosiou jsme dlouze diskutovaly otázku, jak emočně nabité tyto diskuse jsou.

“Dám ti příklad. Hovořím s někým, kdo volil pro Brexit, a ta osoba vysvětluje, proč volila tak, jak volila a není tam žádný argument nebo důvod, který dává smysl a je velmi jasné, že tato osoba nevolila pro Brexit, ale proti Cameronovi. A já pak zakouším frustraci, zoufalství a silnou depresi. To má vliv na moje tělo a na moji mysl, pak přijdu domů a nemůžu spát”.

V roli terapeuta poslouchá Malgosia lidi, kteří se s ní dělí o své starosti.
“Před chvílí jsem měla další dva lidi velmi rozrušené kvůli Brexitu. Neříkala bych tomu frustrace. Říkala bych tomu zoufalství a vztek. Myslím, že bys neměla podceňovat hloubku emocí, kterých se toto téma dotýká. Je to o přežití, o práci, o bezpečí, právech, nespravedlnosti, vykořeněnosti. Lidé jsou z toho v depresi a v slzách a jsou dezorientovaní (alespoň ti, se kterými mluvím). Takže navrhovat jen tak, aby mluvili s druhou stranou se mi zdá trochu přitažené za vlasy. Není to intelektuální cvičení. Je to velmi emočně nabité téma, na které musí být lidé připraveni.”
​
Melodie bydlí v Normandii a opravdu zkusila “složitou konverzaci” a otevřeně se podělila o to, jak bolestivé to bylo. 

“Navrhla jsem obtížné téma. Nějak jsem zvládla tu složitou odpověď. Podařilo se mi zvládnout i to, co mi připadalo jako urážky. Vytrvala jsem ve sdílení mých názorů, a přitom jsem naslouchala svému partnerovi. Proč jsem to dělala? Měla jsem na výběr mezi konverzací “z bubliny ven” a pokračováním status quo, které bylo ještě méně žádoucí. Bylo to těžké. Bylo to bolestivé. Vrhlo to trochu světla na slepá místa. Příště se budu snažit (protože ta konverzace bude pokračovat) přemýšlet o tom, jak můžu ukázat více uznání pro svého partnera”.

(Díky, Melodie, a máš u mě tu slíbenou lahev vína, hned jak se uvidíme).

---